Všechno, co jste potřebovali vědět o sebepoškozování: 16 otázek a odpovědí

1. Co je to vlastně sebepoškozování?

Jedná o vědomou, opakovanou agresi vůči sobě samému, a to bez úmyslu si způsobit smrt. Můžeme rozlišit autoagresi, která je společensky tolerovaná – jako jsou např. opakované estetické zákroky, tetování, jizvení (skarifikace) apod. a autoagresi patologickou, tj související s nějakou duševní poruchou. Hlavním tématem dnešní doby pak není patologické stereotypní sebepoškozování, které souvisí např. s mentální retardací nebo poruchou autistického spektra, nýbrž sebepoškozování impulsivní, které je nejrozšířenější a jehož výskyt bohužel poměrně dramaticky narůstá.

2. Co to znamená impulsivní sebepoškozování?

Impulsivní sebepoškozování (automutilace) nepředstavuje žádnou samostatnou diagnózu, jedná se spíše o projev závažného duševního utrpení. Autoagrese je pak určitou naučenou strategií, s jejíž pomocí trpící jedinec své stavy překonává a nachází úlevu. Někdy je totiž fyzická bolest snesitelnější než ta duševní. Věc je ale složitější. Opakované způsobení bolesti s sebou nese i určité neurochemické změny v mozku, které (podobně jako některé psychotropní látky) ovlivňují hladinu dopaminu i endorfinu, čímž nesnesitelné emoce laicky řečeno tlumí. Na sebepoškozování se proto z neurobiologického hlediska můžeme dívat i jako na závislostní chování.

3. Co způsobuje nárůst sebepoškozování?

Protože je sebepoškozování symptomem nějaké duševní obtíže, je logické, že se jeho výskyt zvyšuje spolu s poměrně dramatickým nárůstem psychických onemocnění především v populaci dětí a mladistvých. Další důvod vidím jednoznačně ve vlivu sociálních sítí. Sebepoškozování se v některých kruzích stalo skoro až trendem. Existují skupiny, v nichž mladiství popisují úlevný efekt bolesti, doporučují si automutilační strategie včetně způsobů, jak zranění ukrývat.

4. Jak staré děti, dívky či chlapci, tíhnou k sebepoškozování nejčastěji?

Jsou to jednoznačně adolescenti, tj. mladiství zhruba od 11 do 21 let.

5. Jaké procento z dětí sebepoškozování provádí?

Je to především disharmonický vývoj osobnosti, nezpracované trauma a stavy silné úzkosti, deprese v některých případech i poruchy příjmu potravy. Disharmonický vývoj osobnosti je psychická porucha, která indikuje pozdější poruchu osobnosti, kterou můžeme diagnostikovat vzhledem k vývojovým změnám v pubertě až po dovršení dospělosti. V případě hraniční poruchy osobnosti (která se projevuje zejména silnou emoční nestabilitou, impulsivitou a zvnitřnělým strachem z opuštění) se sebepoškozuje určitě více než nadpoloviční většina pacientů.

7. Je sebepoškozování návykové? Jakými technikami dítě těchto návyků zbavit a jak dlouho ho „léčit“?

Ano, je to opakovaná úlevná strategie a vykazuje symptomy závislého chování. Proto také není snadné se sebepoškozování ze dne na den skončit.

8. Existují nějaké techniky, pomocí nichž se dítě těchto návyků zbaví?

Sebepoškozování není zlozvyk, žádná univerzální technika, jak dítě těchto návyků zbavit, bohužel neexistuje. Některé nevhodné „techniky“ naopak emoční stres trpícího zvyšují a mohou vést k prohloubení jeho obtíží. Vždy je třeba soustředit pozornost na vyřešení a terapii jádrového problému, jehož je sebepoškozování projevem.

9. Jaké formy může mít sebepoškozování a na kterých částech těla se děti sebepoškozují nejčastěji?

Nejčastěji je to formou řezání, píchání ostrými předměty či pálení. Jedná se vždy o porušení tělesné integrity. Sebepoškozování poznáme podle ran a jizev, nejčastěji na horních, popř. dolních končetinách. Zpočátku se většina adolescentů poškozuje zejména na místech, která lze dobře zakrýt oděvem (stehna, spodní plochy paží). Podle míry závažnosti a četnosti ran dokážeme i laicky rozlišit sebepoškozování od nějakého jednorázového experimentu, kdy dotyčný skutečně podlehl jen „módě“ nebo si chtěl ze zvědavosti tuto strategii vyzkoušet.

10. Co pro nás má být varovným signálem, že máme zbystřit?

Prvním signálem je změna nálad a chování našeho dítěte. Uzavírání se v pokoji, melancholie nebo naopak zvýšená agresivita, nezájem o dřívější koníčky či vztahy. To vše však ještě samozřejmě nemusí znamenat, že se dítě sebepoškozuje. I pro velmi pečlivé rodiče je někdy problém, aby sebepoškozování odhalili včas. Změny osobnosti totiž k pubertě patří. Navíc se v tomto období prohlubuje tělesný stud a mladiství již přirozeně projevují tendence se více zahalovat, a to i před rodiči.

11. Jak správně zareagovat když zjistím, že se moje dítě sebepoškozuje?

První přirozenou reakcí každého rodiče je úlek, naprostý šok někdy i vztek. Z naší praxe víme, že se mnoho rodičů domnívá, že se jedná o sebevražedné pokusy, které se dítěti nepodařilo dokonat nebo o demonstrativní pokusy. To je natolik vyděsí, že sami začnou reagovat impulsivně. První – možná trochu „knížecí“- rada zní: zachovat klid. Je to ale opravdu mimořádně důležité, abychom našemu dítěti, které nás přirozeně miluje, nezpůsobili ještě stres navíc a pocity viny. Sebepoškozování neznamená suicidiální úmysl. Naopak je mu přisuzován záměr se sebevraždě vyhnout, zlepšit svoji situaci a zůstat na živu. Další obvyklou reakcí rodičů je sebeobviňování, hledání důvodů a vlastního zavinění. To je ale cesta do pekel, sebepoškozování je iracionální strategie, rodiče na vině být vůbec nemusí. Na druhou stranu je sebepoškozování většinou znakem závažnější duševní potíže, proto bychom ho rozhodně neměli bagatelizovat. Je třeba bez odkladu vyhledat pomoc odborníka.

12. Jak s dítětem mluvit a nemluvit?

Je to velmi těžké, ale měli bychom se vyvarovat jakýchkoliv výčitek, projevování vlastní bolesti či dokonce emočnímu vydírání. „(Nevidíš, jak tím ubližuješ mamince, která kvůli Tobě pláče?“) Neměli bychom rovněž na dítě naléhat, ať nám vysvětlí, proč to dělá. Často si to totiž ani není schopno uvědomit a obvyklá odpověď zní: „nevím, prostě musím“. Měli bychom být trpěliví a počítat s delší cestou, toto návykové chování hned po naší první intervenci většinou nevymizí. Naopak bychom měli dítě ujistit o tom, že jsme na jeho straně, že jsme pochopili, že se pere s nějakým psychickým utrpením a že mu chceme pomoci. Měli bychom mu vysvětlit, proč je nutné vyhledat odborníka. Je toho mnoho, co bychom měli a neměli. Chci ale na tomto místě zdůraznit, že se pro rodiče jedná skutečně o mimořádně zátěžovou a traumatizující situaci, kdy musí ovládat vlastní emoce a jednat neintuitivně. Rodiče, kteří se v této bolestivé situaci ocitnou, využívají často i podpůrnou terapii sami pro sebe.

13. Řešit tuto situaci sám či se školou, psychologem? Na koho se obrátit?

Jednoznačně bych doporučila vyhledat psychologa nebo dorostového psychiatra. Pokud se nám nepodaří zajistit rychlou zdravotnickou pomoc, je možné se obrátit i na některé typy sociálních služeb, zejména na poskytovatele krizové intervence. Zde by měli rovněž pracovat psychologové, kteří poskytnou základní první pomoc a předají potřebné informace. Určitě nedoporučujeme, aby rodiče řešili situaci sami. To ani není možné, protože jsou do celé věci příliš emočně vtaženi. Je až překvapivé, kolik dětí již i v nízkém věku pociťuje za své rodiče zodpovědnost. To, že jim způsobují bolest a smutek je pak naplňuje dalším stresem a potřeba automutilace (případně jiného sebedestrukční chování) může značně zesílit.

14. Je nutné dítě v nějakých časových intervalech kontrolovat, prát se na pravidelně na pocity, prožitky, úzkosti?

Kontroly exponovaných tělesných oblastí jsou pro dítě velmi ponižující a ničeho tím nedosáhneme. V případě sebepoškozování je třeba řešit příčinu ne důsledek. Každému dítěti prospěje, když o něj projevujeme zájem, ponechme mu však i nárok na jakési duševní soukromí. Dobré je samozřejmě ujištění, že tady jsme pro něj a že se na nás může kdykoliv obrátit.

15. Dá se nutkání k sebepoškozování vyléčit?

Ano a v mnoha případech se to podaří. Záleží vždy na tom, jak komplikovaný je jádrový problém pacienta.

16. Předpovídá sebepoškozování nějaký další problém v dospělosti?

To je složitá otázka, na níž není možné podat jednoznačnou odpověď. Opět závisí na míře závažnosti příčiny. Obecně lze říci, že např. hraniční porucha osobnosti je problém, který se sebou jedinec nese až do dospělosti. Přesto je schopen svou dispozici pochopit a díky vhodné terapeutické podpoře vést zcela plnohodnotný život. i s touto diagnózou. Deprese či úzkostné poruchy lze v mnohých případech vyřešit, podobně je tomu s posttraumatickou stresovou poruchou a traumatem obecně.