Panická ataka

Panickou ataku můžeme prožít jen jednou za život. Ve většině případů to však bohužel nebývá ojedinělý zážitek a záchvaty se vracejí.

Panická ataka zpravidla netrvá hodiny, ale minuty. Má několik různých fází, z nichž mnohé jsou čistě fyziologické a probíhají mimo naše vědomí a vůli. Vnímáme především ty fáze, které se odehrávají na myšlenkové a emoční úrovni.

Člověk, který panickou ataku právě prožívá, však tyto fáze nedokáže takto odděleně rozpoznat. Jde o překotné myšlenkové, emoční a tělesné stavy, které probíhají velmi rychle.

Psychika se nachází ve stavu chronického vyčerpání a vysoké hladiny vnitřního psychologického stresu. Na rozdíl od těla však mysl neumí své přetížení dávat tak jasně najevo.

Člověk si proto nemusí uvědomovat, že je ve stavu kritické psychické únavy. Spouštěčem panické ataky mohou být náhlé zúzkostňující myšlenky nebo vzpomínky, častěji ale prostá tělesná únava po dlouhém dni, po nemoci, při kocovině, z nevyspání nebo v noci při přechodu do živější spánkové fáze REM.

Existují i výjimky, kdy panická ataka vypukne jako reakce na akutní stresovou situaci.

Tento stav zahájí samovolný nástup stresové reakce, která proběhne bez zjevného vnějšího ohrožení.

Arousal se zvyšuje a v těle začínají probíhat fyziologické změny, které souvisejí s neuvědomovaným zrychlením frekvence dechu a se změnou úrovně kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.

Tyto nastupující fyziologické změny, například bušení srdce, sevření hrdla nebo studený pot, zaznamenáme na kognitivní úrovni.

Jednoduše řečeno si jich všimneme a začneme jim věnovat zvýšenou pozornost. Důležitý je i moment překvapení, kdy si člověk klade otázku, proč cítí náhlé a bezdůvodné napětí.

To, že si tento stav uvědomíme, vyvolá překotné úzkostné myšlenky. Člověk si může říkat, co se děje, zda nejde o infarkt, zda neomdlí nebo se neznemožní.

Na emoční úrovni se dostavuje strach, panika a úzkost. Na tento stav pak člověk reaguje hyperventilací, lapá po dechu, mění hloubku dýchání a dochází k hypokapnii, tedy snížené koncentraci oxidu uhličitého v krvi.

Zároveň se aktivuje laktát kyseliny mléčné ve svalech.

Stresová reakce vygraduje do stavu stresové pohotovosti, tedy do základní ochranné vegetativní funkce boj nebo útěk.

Takto by organismus přirozeně reagoval v situaci reálného ohrožení, například při přepadení. Tělo je v tu chvíli fyziologicky připraveno podat maximální výkon, tedy utéct nebo se bránit.

Panické myšlenky se stupňují a mohou dosáhnout traumatizující intenzity, jako by šlo o skutečné ohrožení života.

Typické jsou přímé obavy o tělesné zdraví nebo život. Člověk může mít pocit, že umírá, má infarkt, ztrácí nad sebou kontrolu, dusí se nebo zešílel.

Na tyto myšlenky reaguje tělo dalším prohlubováním stresové reakce. Bolesti na hrudi se stávají silnějšími, často se dostavuje pocit dušení a zvyšuje se i úroveň kyseliny mléčné ve svalech.

Ve svalech tak vzniká napětí, které člověk nedokáže metabolizovat, protože zvýšenou tělesnou aktivitu v danou chvíli obvykle nevyužije.

Přirozenou reakcí na pocit dušení a nedostatku vzduchu je snaha dýchat ještě usilovněji.

Právě tehdy však dochází ke křížení povelů vědomého a nevědomého centra dýchání. Dechové centrum v prodloužené míše, které řídí nevědomé dýchání, totiž současně registruje příliš nízký poměr kysličníku uhličitého v krvi a vydává opačný pokyn, tedy snížit přísun kyslíku.

Toto křížení povelů může být zodpovědné za to, že někteří lidé při panice zažívají derealizaci, pocit zešílení nebo ztráty kontroly nad vlastním myšlením.

Panickými myšlenkami, neschopností intenzivnějšího pohybu a hyperventilací si stav stresové pohotovosti dále prodlužujeme.

V řádu minut dochází k vyčerpání organismu, protože tělo není uzpůsobeno k tomu, aby stav akutní stresové reakce vydrželo delší dobu.

Arousal klesá, dech se prodlužuje, snižuje se krevní tlak a tepová frekvence se zpomaluje. Panická ataka postupně ustupuje.